Posthumanistická (kvazi)těla: symbiotická rovina člověka a stroje v současné novomediální praxi „Jednoho dne jsem si uvědomila, že se na mě displej dívá zpátky. Bylo to až moc intimity.“ Střet mezi tebou (tvým tělem) a technologickým jiným (Technological Other) nabývá na palčivosti. Ke končíš ty a kde začíná tvůj kvazi-dvojník? Existuje ještě vůbec jasná hranice materiality a imateriality, nebo vše podléhá postupnému procesu dematerializace? Zkapalněla naše těla v kybernetickém fluxu tekutých krystalů, dat a algoritmických operací? V příspěvku se zaměřím na relační rovinu fyzického těla a jeho digitální reprezentace (human-machine symbiosis) v současné novomediální tvorbě (Ed Atkins, Filip Ćustić, Erica Scourti a další). Čtení znásobených těl, překlopených z fyzického prostoru do virtuálních infrastruktur a vise versa, bude vycházet a rámovat posthumanistická imaginace a amplifikace. Napětí mezi živým a neživým (či více než živým) může sloužit jako další z trhlin již tak destruované antropocentrické mantry. Čeká tě něco za tísnivým údolím?