VIDEOART
VIDEOART lokace:
-
Kampus Hybernská, Hybernská 4, Praha 1
-
Quadrio (vitrína), Spálená 2121/22, Praha 1
-
Kobka17., Hořejší nábřeží, Praha 5
-
GHMP, Colloredo-Mansfeldský palác, Karlova 2, Praha 1
VIDEOART promítání:
20. července 2023 v 21.30 Divadlo X10, Charvátova 39, Praha 1
28. července 2023 v 21.00 Dům U Kamenného zvonu, GHMP, Staroměstské nám. 13, Praha 1
Florine Mougel <FRA>
Peuplades/Kmeny, 2017
Video, 12:13
.png)
Lidé v západní kultuře žijí na židlích. Některé kmeny, které nedokážou svá těla svázat do pozice vsedě a omezit svoji touhu po pohybu, sedavý životní styl odmítají a snaží se domestikovat židli. Především však adaptují svoji pohyblivost a chování možnostem takového ohýbání těla, a přitom hledají novou formu existence, novou identitu.
Florine Mougel (nar. 1991, Francie) je multimediální umělkyně, která se neustále přemisťuje. Po studiích filmu a výtvarného umění ve Francii absolvovala magisterské studium na Umělecké univerzitě v rakouském Linci. Ve své práci reflektuje především technologie, fenomenologii a sedavý životní styl. Od roku 2019 pravidelně spolupracuje s Andréeou Vladut v rámci sdružení RGBastler.
Ruy Cézar Campos <BRA>
Thrwtgthrnss, 2015
Video, 04:08 min
Pro geografku Doreen Massey je nahloučenost („throwtogetherness“) prostoru tvořena „současnou existencí plurality trajektorií“, kde je stejnost i jinakost přítomna „v simultánnosti dosavadních příběhů“. Video prezentuje poetiku a vysídlení, kdy na pozadí vyklízení budovy v Berlíně obsazené uprchlíky zobrazuje vykořeněné tělo, které se brodí roztříštěnými iluzemi, represí a nezájmem ostatních.
Ruy Cézar Campos (Fortaleza, Brazílie, 1989) je umělec a výzkumník. Ve svém výzkumu reflektuje diskrétní toky dat a distribuci fosilních zdrojů, vytvořené infrastrukturní krajiny, adresovanou materialitu médií v kontextu současného klimatu, provázanost metodik umění a mediální archeologie v rámci interkulturalitu i zkoumané způsoby ztělesnění při prožívání digitální sítě. Získal titul PhD v oboru mediálních studií na Státní univerzitě v Rio de Janeiru (UERJ) a v současnosti vykonává postdoktorální stáž v rámci postgraduálního programu studia moderního umění (PPGCA) na Federální univerzitě ve Fluminense (UFF). Vystavoval jako host na XIII. Havanském bienále – Konstrukce možného (2019) a zúčastnil se výstav jako např. Take me To the River (Hamburg Bahnhoff – Museum für Gegenwarts, 2021), Latin American Futurologies (Toda la Teoria del Universo, 2020), Hybrid Languages – Digital Art Biennial (Oi Futuro Flamengo/Museu da Pampulha, 2018), Fields of Invisibility (Sesc Belenzinho, 2018), Infraestruturalizar a Cachoeirada (samostatná výstava v Sesc Palmas, Tocantins, 2023), Horizontes Desejantes (Muzeum obrazu a zvuku v Ceará (MIS-CE), 2022), 28th Mostra de Arte da Juventude (Sesc Ribeirão Preto, 2018 – získal cenu za grafiku).
Monica Duncan & Senem Pirler <USA/TUR>
Přiznání na přenosové lince,
2022
Video, 06:15
.png)
Video Confessions on a Transmission Line (Přiznání na přenosové lince) pracuje s nástroji pro zpracování signálu v reálném čase a s improvizačními strategiemi. Duo umělců vytváří performanční prostor, v jehož rámci navazuje interakci pomocí vyřazeného megafonu, a přitom zkoumá audiovizuální proces zpětné vazby jakožto duchovní cvičení v souvislosti s fenoménem camp a queer potenciálem. Megafon umělci používají jako nástroj k vysílání i příjmu, a přitom hledají způsob, jak komunikovat s našimi queer předky i těmi, kteří se dosud nenarodili.
Monica Duncan je video umělkyně a performerka. Její dílo vychází z toku času a zkoumá povahu zrakového vnímání, vztah mezi publikem a performerem a queer potenciál pomoci kamufláže, klidu a kolektivní tvorby obrazu. Monica Duncan získala magisterský titul v oboru výtvarných umění na Kalifornské univerzitě v San Diegu a v rámci stipendia D.A.A.D dále magisterský titul v oboru choreografie a performance na Institutu aplikované divadelní vědy na Univerzitě Justus-Liebig v Giessenu. Na podzim roku 2019 se stala členkou profesorského sboru Katedry hudby, multimédií, divadla a tance na Lehman College-CUNY.
Tina Willgren <SVE>
Bloumání, 2020
Video, 4:15
Video Ramblings zobrazuje několik zkreslených postav ve 3D, které se pohybují v zemi odpadu. Bez ladu a skladu se zjevují mytologické útvary, které jsou zrcadlením toku obrazů v internetové éře a duševních procesů, které utvářejí smysl světa. Všichni jsme propojeni online obsahem a vytváříme nové světy pomocí obrazů, textů a zvuků, které nám přinášejí technická zařízení.
Tina Willgren je výtvarná umělkyně pracující především s digitálními technikami. Žije a pracuje ve švédském Stockholmu, kde v roce 2005 získala magisterský titul na Královském institutu umění. Ve svých videích a instalacích zkoumá mysl a tělo ve vztahu k současnému světu. Z nedávné tvorby můžeme zmínit Konstpaus, videa, která se v červnu a červenci 2021 nočních hodinách promítala na třech velkoformátových obrazovkách v centru Stockholmu (projekt iniciovaný organizací Stockholm Konst) či sólo výstavu After Hours v Galleria Ars Libera ve finském Kuopio. Na podzim 2021 působila jako rezidenční umělec v programu Riddergade AiR organizovaném galerií Viborg Kunsthal v Dánsku. V roce 2022 získala dvouleté pracovní stipendium Švédské umělecké grantové komise. V dubnu 2023 bylo v německém přírodním parku Hoher Fläming živě prezentováno její dílo Camera Trap v rámci umělecké stezky Kunstwanderweg XR.
Kelsey Paschich & Kevin Abbott <GER>
Překódování, 2019
Video, 13:47
Recode zkoumá dualistické identity virtuální společnosti. Pomocí filmu a techniky motion capture využívá tanec ke zkoumání, jak lze v důsledku současných způsobů komunikace informace ztratit, narušit či rozbít, a tím proměnit interakci lidí mezi sebou i se sebou samými. Recode se zabývá zásadními myšlenkami komunikace v současném světě pomocí tance, filmu a animace. Dílo zkoumá, jak neustálý vývoj techniky narušuje předjímané módy propojení mezi lidmi. Globální pandemická krize vedla ke vzniku různých podmínek, a tanec slouží jako jazyk, který lze sdílet napříč médii, zeměpisnými hranicemi a kulturami.
Recode je společným dílem tanečnice, choreografky a multimediální umělkyně Kelsey Paschich a specialisty na interaktivní média a animátora Kevina Abbotta.
Kelsey Paschich je tanečnice, choreografka, interdisciplinární umělkyně a asistentka katedry tance na Western Michigan University. Fascinuje ji architektura a design pohybujícího se těla a jeho vztah k technologii. Tanec pojímá jako jazyk, který lze sdílet napříč médii. Ve svém díle často využívá multimediální prvky inspirované teoretickým a konceptuálním rámcem surrealismu. Její mezinárodní umělecká dráha čítá 20 let a nejrůznější žánry. Tančila mimo jiné v moskevském Divadle klasického baletu či se soubory River North Dance Chicago a ARCOS Dance. Je zakladatelkou a uměleckou ředitelkou iniciativy project whitewall, který se věnuje experimentům a tvorbě děl kombinujících živou akci a digitální prvky, která zkoumají lidskost, pohybující se tělo a jeho vztah k technice. Je také spoluzakladatelkou hnutí SHIFT | DANCE, které je rovněž platformou a choreografickým inkubátorem, který podporuje experimenty a rizika při výzkumu uměním.
Paschich je držitelkou magisterského titulu v oboru tance z University of New Mexico a bakalářského titulu v oboru tance z Point Park University. Je jednou z pouhých 36 certifikovaných učitelů metody Countertechnique® na celém světě. Její zkušenosti s prací choreografky i s živým vystupováním formují její pedagogickou metodiku, která poskytuje progresivní a holistické vzdělání pro příští generaci umělců.
Kevin Abbott, ředitel Centra pro rozvoj umění a výzkumu na Western Michigan University, ve své práci kombinuje mediální technologie a umění již více než 20 let. Jakožto prvotřídní návrhář a umělec se v díle zaměřuje především na integraci digitálních médií do živých uměleckých výkonů a spolupracoval na více než 30 divadelních, tanečních a hudebních produkcích. Kevin pracoval a pracuje s širokou škálou mediálních technologií, animací, stereoskopickou projekcí, technologií motion capture a videohrami. K jeho nynějším zájmům patří kombinace videa, tance, animace a interpretace v reálném čase.
Anastasiia Biliaieva <UKR>
The Stream 2022
Video, 05:22
The Stream pojednává o valícím se toku informací a nemožnosti uniknout jeho vlivu. O pohlcující virtuální realitě a nemožnosti ji ignorovat. O touze dozvědět se o něco víc a její neuskutečnitelnosti. O vzájemné závislosti jednoho člověka na druhém a neměnnosti tohoto stavu.
Anastasiia Biliaieva je tanečnice, choreografka, pedagožka, herečka a performerka z Oděsy a Kyjeva na Ukrajině. Je držitelkou magisterského titulu v choreografii z Kyjevské národní univerzity kultury a umění. V současnosti tvoří choreografické skeče v rámci výchovné divadelní inscenace a v jiné inscenaci vystupuje jako herečka a tanečnice. V minulém roce natáčela krátké taneční filmy, které se později představily na ukrajinských i mezinárodních filmových festivalech a získaly několik ocenění. Před vypuknutím války na Ukrajině pracovala na různých tanečních projektech jako tanečnice. Příležitostně vede hodiny tance pro děti i dospělé.
.png)
Nicole Kouts <BRA>
Monolog 2021
Video, 07:23
Monólogo kriticky zkoumá místo sítí v naší společnosti. V tomto záznamu videohovoru se statické obrazy uší namalované Hieronymem Boschem mlčky pozorují. V postupných intervalech se kolem toho, kdo má slovo, rozsvítí rámeček. V místnosti se ozývá pouze hřmění. Opět ticho. Zvuková krajina hlučné komunikace.
Nicole Kouts (nar. v São Paulo, 1997) zkoumá multidisciplinaritu obrazů jakožto média pro přenos pradávných věr do moderních technologií, přízraky božskosti, osobnost a nekonečno v zářivých digitálních portálech a zastaralých analogových médiích. Její zájem o vztah mezi mediální archeologií, genealogií obrazu a digitálním jazykem vychází z životní zkušenosti – vyrůstala v průniku brazilské, řecké a internetové kultury. Je bakalářkou výtvarných umění s postgraduálním titulem v oboru scénografie a návrhu kostýmů (Centro Universitário Belas Artes, São Paulo). Její díla se představila na festivalech a výstavách ve více než 15 zemích v prostorách a na akcích jako např. Centre Pompidou (Francie), The Wrong Biennale, Oficina Cultural Oswald de Andrade (Brazílie), Facultad de Artes UAEMéx (Mexiko), Sharif Gallery (Írán), Galerija Reflektor (Srbsko), FF MUNI (ČR), Museu de Arte de Ribeirão Preto (Brazílie), Winchester School of Arts (Anglie) a Cinesesc (Brazílie).
Marta Ciolkowska <POL>
Společenské vězení, 2018
Video, 04:55
.png)
Četné příspěvky, tweety a reklamy na sociálních sítích jsou neustálými zásahy do našeho vědomí. Tato invazivní zkušenost chytrých telefonů a rychlého tempa života změnila náš kognitivní styl a způsob zpracování informací. Smíchání skutečných zpráv s vizuálním smogem a fake news je stále obtížnější rozeznat, co je pravé. Kritické nástroje k obraně proti manipulacím a dezinformacím nejsou všem dostupné, a mnoho lidí se cítí uvězněno ve svém osobním zařízení. Tato situace je proti očekávání opakem pozitivní energie a společenské solidarity.
Marta Ciolkowska se narodila v polské Lodži v roce 1993 a nyní žije ve čtvrti Giarre v italské Catanii. Je držitelkou titulu magistra umění v interiérovém designu z Akademie výtvarného umění Władysława Strzemińského v Lodži. Zabývá se videem, instalacemi, sochařstvím a grafikou a ve svém díle zkoumá témata mezilidských vztahů, vlivu na životní prostředí a dopadů všudypřítomné technologie na současného člověka. V roce 2014 získala stipendium zahraniční mobility v programu Erasmus+ a jeden semestr studovala na Akademii výtvarného umění v Catanii. V posledních letech se účastnila různých mezinárodních výstav, festivalů, workshopů a rezidenčních programů. V současné době pendluje mezi Polskem a Itálií, realizuje projekty a účastní se stáží a workshopů.
.png)
Anneliek Nieuwland <NLD>
Jak je, 2021
Video, 04:58
Krátké video natočené v době covidových omezení, kdy statistiky zaznamenaly prudký nárůst případů domácího násilí a zneužívání, se zabývá možností virtuálního sdílení zkušenosti. Je jasným příkladem toho, jak anonymita virtuálního prostředí umožňuje proces emancipace přehlížených a potlačovaných společenských problémů.
Umělecký výraz Anneliek Nieuwland lze výstižně popsat slovem „lákavý“. Tento termín zahrnuje dualitu, kterou zkoumá s rozkoší. Z jejích prací na jedné straně vyzařuje hravá svůdnost, na druhé straně však mají i kvalitu provokativní a znepokojivou. Anneliek svým uměním reflektuje spletitost ženské sexuality a způsob, jakým se prolíná se společenským očekáváními, která prosazují média.
Instalace Anneliek imitují intimní situace a nabízejí divákům možnost nahlédnout – formou jakéhosi voyeurské exkurze – které divákům umožňují nepozorovaně nahlédnout, jak se ženy chovají, když si myslí, že jsou samy.
Martina Chudá <SLO>
Urgence, 2018
Video, 02:54
Performance Urgency 2018 se zaměřuje na fenomén vnímání fyzické krásy v souvislosti s pochybnou snahou o dokonalost. Poukazuje tak na skutečnost, že jsme neustále vystavováni stejným obrazům prezentujícím určitý fyzický vzhled jako správný, což vede ke stereotypizaci, zatímco odchylky a nedokonalosti zase ke stigmatizaci. Autorka je zároveň performerkou vystupující v roli bezpohlavní bytosti, čímž zdůrazňuje, že snaha o dosažení ideálu fyzické krásy je univerzální. Název odkazuje k medicíně, čímž ironicky naznačuje nutnost chirurgických zákroků v této oblasti, jimž je podřízena celková estetika. Strohý a čistý prostor s lesklým kovovým inventářem jasně evokuje řeznictví nebo operační sál (dokonce i pitevnu). Strojové zpracování masa, jehož hmotnost odpovídá postavě performerky a které je vtlačeno do punčoch, zase připomíná masovou výrobu potravin odpovídající předepsaným normám. Performance tak reflektuje současnou konzumní kulturu fetišizující vzhled, zároveň však nepostrádá existenciální rozměr zaměřený na komplikovanou současnost plnou falešných představ a nenaplnitelných ideálů, které jsou však jen dalšími nástroji spletitých mocenských struktur.
Martina Chudá (*1990, Trnava) se věnuje tvorbě objektů, instalací, videa a performance, které často spojuje do multimediálních výstupů. Zabývá se kulturně-sociálně-politickými tématy prizmatem současného feminismu a jeho principů. Komentuje společenské dění i veřejný prostor. Kromě volné tvorby se podílí na vedení alternativní galerie Interpretace v Trnavě, vyučuje na umělecké škole a je členkou Slovenské výtvarné unie v rámci sdružení TXT. Vystavovala na samostatných a skupinových výstavách na Slovensku i v zahraničí (např. samostatná výstava KAMUFLÁŽ, Galerie VÝKLAD, Trnava, 2016; skupinová výstava Podoby svobody, Nitranská galerie a festival Divadelná Nitra, Nitra, 2019 aj. V roce 2018 získala cenu TEXTILNÍ UMĚNÍ DNEŠNÍHO DNE – Danubiana (za dílo Urgency 2018), na kterou v roce 2021 navázala dalším oceněním – VIII. GRAND PRIX (za dílo Pochodeň svobody, 2021 a Urgency, 2018). Žije a pracuje v Trnavě.
Mascha Naumova <RUS/GER>
Hyperpropojení, 2022-23
Video, 13:00
Účastníci video Hyperconnected metaforicky zobrazují paradigma nové společnosti, v níž obvyklé vazby již neplatí. Náhodně vybraných šest mužů a šest žen různého věku a postavení má za úkol roztrhat švy na svých šatech i šatech ostatních. Mechanická akce poeticky symbolizuje bolestivé přerušování vazeb, které si v životě vytváříme. Video volí formu dialogu mezi dvěma účastníky, kteří párají stehy i svazky, a dialogu s divákem, kdy účastníci tiše přihlížejí z obrazovky a nutí diváka, aby komunikoval sám se sebou. Výsledkem je paradoxně intimita. Minimalistický jazyk a střídmá paleta barev podtrhují efekt intimní akce. Video nám tak připomíná, že se všichni nacházíme v jediném, jednotném pohybu, kde se jedinec stává součástí celku – hyper-spojení.
Mascha Naumova je výtvarná umělkyně, performerka a autorka videí žijící a pracující v Berlíně. Její dílo se zabývá tématy emoční zkušenosti, genderových rolí, ženství, sexu, smrtelnosti a boji lidstva proti ní. Maschiny performance, ovlivněné divadelními hrami a klasickým dramatem, se často přibližují mystickým výjevům. Její práce také vycházejí z monumentální malby, emočních posunů a výzkumu společnosti. Ve své nejnovější práci umělkyně pracuje se spektrem emocí, které mají být zakázány – nebo alespoň skryty očím veřejnosti.
Andrej Beštak and Anja Leko <HRV>
Takhle chodíme po duchách, 2022
Video, 05:07
.png)
Video zkoumá sílu zapomínání v informačním věku. Reflektuje na transformační roli zapomínání jako meditačního nástroje, který vytváří prostor pro nové zkušenosti. Keramické prsty a ethereální animace symbolizují průzkum a vznik nových možností. Smyslový zážitek vyvolává pocit jednoty a bez tíže. Video zachycuje koncept zapomínání jako život zachraňující elixír v oáze obnovy.
Andrej Beštak a Anja Leko jsou uměleckým duem narozeným v Záhřebu, Chorvatsko, momentálně žijí v Reykjavíku, Island. Jejich umělecká praxe zahrnuje instalace, performace a videa, ale obecně záleží na tématu, které je v daný moment zajímá. Považují se především za vypravěče v prostorách, kde využívají vizuálního jazyka a zvuků, spíše než slov, k vytvoření emocionálního dialogu mezi uměleckým dílem a publikem. Rádi se ubírají cestami, které jsou lehké, vtipné a někdy karikaturní, aby vyprávěli příběhy, které považují za vážné a možná těžko stravitelné. Zajímají se o městské mýty, duchovní zážitky, technomusic, klubovou kulturu, individualismus, materialismus, těžký průmysl, kolektivní paměť, tělo, zapomnění, budoucnost těla, virtualitu, vztah objekt/subjekt a podobné věci.
.png)
Jarkko Räsänen <FIN>
Altlanti, 2023
Video, 06:39
Jak si AI představuje kolektivní performanci v dávno ztracené Atlantidě? Etuda pro umělou inteligenci s technologií stabilní difuze o pojetí lidských těl v téměř utopických kulisách na místě ztraceném v času a prostoru. Statické obrazy vytvořené pomocí standardní neurální sítě, poučené generickým obsahem internetu, prošly animací a doprovází je ambientní atmosférická hudba v podání samotného autora.
Jarkko Räsänen (nar. 1984, Finsko) pracuje s fotografií, pohyblivým obrazem a zvukem. Využívá počítače a algoritmy, které tvoří nové vizuály z již existujících obrazů a videí. Zabývá se zpochybňováním realismu obrazových souborů, které konzumujeme, a jejich dekonstrukcí v duchu metody glitch art – i přesto je ale jeho práce bližší konceptuálnímu umění, protože namísto chyb využívá při programování striktní strukturální operace. Jeho přáním je propojit estetiku kódu s tradicemi experimentálního filmu a informální a impresionistické malby. V roce 2011 absolvoval Finskou akademii výtvarných umění na Katedře času a prostoru. Během studia také strávil semestr na Univerzitě umění v Berlíně. Räsänenovy práce byly vystaveny např. v rámci projektu Ars17 Kiasma, Moskevského 4. bienále, v centru Anthology Film Archives New York, na akcích Videotage Hong Kong či Ars Electronica v Linci, a dále mj. v Elevator Gallery London či Salon Dahlmann Berlin. Jeho díla jsou součástí řady významných sbírek, např. Digital Fransisco Carolinum, Kiasma Museum of Contemporary Art, Finské státní komise pro umění a HUS Lab. Jarkko Räsänen dále získal Cenu Williama Thuringa (nimikkopalkinto) v roce 2020 a v roce 2019 ocenění Mladý umělec roku udělované finskou advokátní kanceláří Kuhanen-Asikainen-Kanerva.
Ivar Veermäe <EST>
Teplo, 2018 /2023
Video, 05:43
.png)
The Heat je termální video natočené ve východním Estonsku. Jedná se o oblast, kde se těží a vyrábí energie. Záběry energetické infrastruktury a výfukového tepla z komínů elektráren jsou kombinovány s materiálem místních lidových tanečních skupin, které předvádějí tradiční tance. Přebytečná energie v podobě vodní páry a CO2 mizí v tmavém pozadí nebo se mění v radostné skupinové pohyby.
Ivar Veermäe kombinuje video, fotografie a zvukové záznamy s 3D animacemi ve směsi dokumentárního a inscenovaného nebo počítačově generovaného materiálu. Jeho práce je často prezentována jako vícekanálové prostorové instalace, které se vyvíjejí na základě uměleckého investigativního výzkumu. Ivar shromažďuje informace z první ruky z určitých míst, vede rozhovory s lidmi spojenými s místem a problematikou, na kterou se zaměřuje. Umělec prováděl komplexní teoretický výzkum zahrnující teorii životního prostředí, klimatickou literaturu, kritiku technologií, behaviorální vědy a různorodou (vědecko)fantastickou literaturu.
Ivar je absolventem bakalářského studia fotografie na Estonské akademii umění v roce 2009 a magisterského studia v roce 2014 na katedře prostorových strategií na Weissensee Kunsthochschule v Berlíně. Narodil se v roce 1982 v estonském Tallinnu, v současné době žije v Berlíně.
.png)
Fierbinteanu <BEL>
Nicotnost, 2021
Video, 03:22
Krátký audio-video experiment, podaný autory jako astrální projekce, se zabývá tématy autority, strachu a přijetí. Vesmírná postava s několika hlasy několikrát otevře a zavře okno (vnitřního) vesmíru, aby slyšela, respektive ignorovala protesty a galaktické poplašné sirény. Toto postbinární dilema „být či nebýt“, prezentované formou mantry, se manifestuje jako monochromatické prohlášení o mnohosti.
Nothingnesslessness je součástí třídílného maxi singlu, který obsahuje jednu uchu lahodící krátkou píseň, jednu art-popovou verzi a jednu zvukovou koláž.
Fierbinteanu je elektro pop kapela, která se zabývá hudbou, zvukem a video artem. Gabriela a Cristian Fierbinteanu vystupovali na evropských scénách včetně berlínského Konzerthausu a vydávají alba na nezávislých labelech. Jejich díla se představila na mezinárodních festivalech, kde i získala ocenění: RVK Fringe Fest (Reykjavík, Island, 2021), Seasoning Spring (United Cowboys/Eindhoven, 2021), Phonurgia Nova (Paříž, 2020), Grand Prix Nova (Bukurešť, 2020), Nuit de la fiction sonore à Arles (Francie, 2019), Arts and Science days (St. Etienne, Francie, 2019), 60 Seconds Radio (Kanada, 2019), Dvorak Marathon (Berlin Konzerthaus), Dvorak remix (České centrum, Bukurešť).